Teda tak, jak včera, se už hodně dlouho všechno nes*alo. Už od rána blbá nálada, všichni mě vytáčeli každým slovem. Pak mi maminka oznámila, že by bylo fajn, kdybych vypadla do Brna o 2 hodiny dřív, aby mohli jet brzo na chatu. OK, řekla jsem si, stavim se v solárku a pak pojedu na tancování.
Tak si tak stojim na zastávce a čekám na bus ("Taťka tě na nádraží nepoveze, jeď sama, musí mi tu s něčim pomoct"), když tu si vzpomenu, že jsem doma nechala minimálně 4 důležitý věci. Teda ony zas nejsou tak úplně nezbytný, ale tak chtěla jsem je mít s sebou. Nálada klesá postupně.
Dojedu na nádraží, koukám na tabuli (on jako jel jeden vlak ve 13.06 a druhej ve 13.36, já jsem šla na ten pozdější, protože nestaví v každý díře a jede o půl hodiny kratší dobu), vlak ve 13.36 má zpoždění 40 minut! No nic, pojedu tim v 06, kterej má taky 40 minut. Sice bude plnej lidí, co jedou do těch obydlenejch zatáček, ve kterých staví, ale aspoň budu dřív v Brně.
Vylezu na peron a čekám. Čekám, čekám a čekám, řikám si, že už tu měl být, ale eště není napsaný ani na nástupišti na tabuli. Tak teda lezu dolu s taškou těžkou jako kráva, koukám na příjezdy a ejhle. 100 minut! A ten druhej má 70! Nas*aná jak mrkev se šplhám zpátky na nástupiště. Sotva dosednu na tašku, spustí se ukrutnej liják. Ale jako fakt síla. Už sem tak vytočená, že je mi to jedno.
Hodina a kus v tahu, přijíždí vlak. Jako první ten, co jede do Brna delší dobu. Už je mi to jedno, tak do něj nastoupim, sednu si a těšim se, že budu konečně v Brně. Jenže co se nestalo. V Třebový stojíme podezřele dlouho. Asi po 10 minutách přichází paní průvodčí a oznamuje, že kvůli tomu zpoždění tenhle vlak v Třebový končí, že si máme přesednout na jinej, co jede v 16 hodin. To je za půl hodiny! Už vzteky skoro nevidim, ale ještě dokážu na tabuli v hale přečíst, že tenhle vláček, na kterej musim počkat, má 30 minut zpoždění! Mám chuť tam všechny postřílet. Touhle dobou jsem už měla být v Brně! A co v Brně. Na privátě! Místo toho trčim na nádraží 91 kiláků daleko.
Naštěstí pak někoho inteligentního napadlo zastavit ten expres, co jel za náma, abysme do něj mohli naskákat. Říkám si, že už je to snad všechno, když tu si ke mně přisedne pán, co si chce očividně povídat. Nemám náladu, hrozí, že bych ho dořvala, tak v rámci zachování důstojnosti nasazuju sluchátka. Právě včas, pán vytahuje notebook a pouští nahlas Kabáty. Drsňák. Čumim z okýnka, poslouchám Lostprophets, pak se náhle otočím a ten pán mi nabízí lahváče! No jako vůbec, z posledních sil jsem se usmála a řekla ne.
V 17.20 vylízám v Brně, rozhlas hlásí "... pravidelný příjezd 15 hodin 15 minut". To bylo asi poprvý ten den, co jsem se zasmála.
Dolezu na privát, vybalim, sbalim věci na tancování, že teda jako už pudu. Uklízim poslední zbytky do skříně a najednou koukám, že mi mamka moje nejoblíbenější kalhotky s růžovoučkou kraječkou hodila do pračky s džínama a růžová je teď nechutně šedomodrá! To už je poslední kapka. Celej den na pytel, vyházela jsem věci na tancování z tašky, dneska na to fakt nemám. Půjdu do Vaňkovky pro něco k papání, zalezu do postýlky a budu koukat na seriály. Plán dokonán, vyšla jsem z bytu, zamkla, dojdu k mříži (to je taková věc mezi vchodovýma a bytovýma dveřma dole), odemknu, prudce se otočim, vyběhnu schody, rychle zas naházim tepláky, tričko a latinky zpátky a letim na šalinu. Jsem si říkala, že tanec bude asi tak to jediný dobrý dneska, tak se o to přeci nepřipravím..
Sedím v šalině, už spíš smutná než naštvaná a napadá mě, že jestli to dneska odpadne, tak to už bude fakt vrchol. Vystoupim na Václavský, šinu si to k Centru tance, najednou se vedle mě zastaví dvě postavy a hádejte co? Dvě paní, co se mnou chodí na tu Fitness latinu, zrovna zjistily, že hodina dneska neni! Tak jsem to otočila, dojela do Vaňkovky, nakoupila papu. A jeden malej topíček, jako že abych nebyla tak smutná z toho celýho dne. Zrovna měli přesně ten, co jsem chtěla, navíc ve slevě a poslední kus v mojí velikosti.
Jo a za to zpoždění mohl spadlej sloup v jakýchsi Běchovicích u trati.
Tak si dáme aspoň jednu malou písničku na rozveselení.
