Na pěst.

Už je to tu zas, další den na ho*no. Vlastně špatný už to bylo včera na hokeji. Nejlíp to asi vystihl Zahi slovy "kdyby došlo na samostatný nájezdy, tak bych se rozjel, na modrý zabrzdil a hodil mu tam žabku, to by bylo jistý".
Potom ten budíček v půl šestý! Tak jsem se těšila, že pojedu s poloprázdnýma zavazadlama, když jsem dala taťkovi ty kalhoty, ale teta se zbláznila a nabalila mi spoustu jídla. Což je vlastně nakonec dobře, aspoň neumřu hlady a nemusim nic vařit.
Pak si v kupéčku přisedla slečna, co si hrozně nahlas do netěsnících sluchátek pouštěla dokolečka Touhu od Landy. Teda nevim, jestli jako furt dokolečka, ale vždycky, když se mi nějakým zázrakem podařilo usnout a pak se zas bohužel vzbudit, tak hrála ta stejná "písnička".
Do práce jsem dorazila nas*aná na 100 %, úkoly jsem neměla, prezentaci jsem neměla, nakonec jsem teda ani dom nejela a dodělala to tam. V 10 dojela Číča a oznámila mi, že mi zlomila kartáč na vlasy (uááá, co je to za děsnou úchylku česat se cizim hřebenem?!). Můj maličkej, oranžovej, s obrázkem pejska! Zrcátku bude smutno. Budu plakat.. A do kompu byly zapojený moje repráčky, aniž by se kdokoliv aspoň zeptal, jestli mi je teda z bytu může odvízt. (Když jsem dojela do práce znova po škole, tak už tam nebyly, bojím se zeptat.)
Do školy jsem dorazila jen tak tak, abych stihla vytisknout úkol, prezentaci a ostatní kravinky, do čtvrtýho patra jsem běžela. (Aspoň už tenhle týden nemusim cvičit.) Pozitivní bylo, že na němčinu skoro nikdo nedorazil, takže sem diplomaticky vysvětlila, že moje prezentace je příliš úžasná a byla by fakt škoda, kdyby ji slyšelo jen tak málo lidí (takže ji budu muset trochu předělat, bezva). Každý pondělí si s láskou vzpomenu na naši němčinářku na gymplu, jak jsme ji nenáviděli za to, že po nás chce milion slovíček a gramatiku, která se nepoužívá ani v Německu. Díky ní si připadám tenhle semestr na němčině fakt geniální :).
Dobrá nálada vydržela jen do chvíle, než jsem dojela po práci domů, v kartáči, kterej jsem minulý týden pečlivě vydrbala a od té doby nepoužila, jsem zas našla blonďatý vlasy obalený lakem. Já už fakt potřebuju někoho zabít, tohle neni normální, to si mám na všechno dát cedulku "DON'T TOUCH IN CASE U DON'T WANNA DIE"?! A někdo uklízel koupelnu, takže nejen, že mám už jen půl poličky na svých 300 věcí, protože na druhé půlce je místo pro 3 jiné, ale nemůžu najít svůj kytičkovej věšáček na houbičku, kterej jsem zrovna chtěla přilepit znova :(.
Tak jsem si řekla, že na to kašlu, nakrájela jsem si hermelínek a čabajčičku (došly olivy, snad na ně zítra nezapomenu), že si pustim Scrubs. Zhasnu velký světlo, cvaknu lampičkou a.. DAMN IT! Prasklý vlákno.
Tohle už fakt neni normální, už jen chybí, aby mi spadl strop na hlavu. Jsem dneska fakt úplně mega vytočená, je to smutný, protože ty věci vypadaj jak maličkosti, ale znáte to, stokrát nic..