Genève.

Tak začneme otázkou: Co si představíte pod slovem "luxusní"? Jo. Já až do minulého čtvrtka do 3 hodin ráno přesně to samý. Nicméně už na to mám jiný pohled.
Pro ty, co nevědí, dostala jsem neodolatelnou pozvánku na třídenní výlet do Ženevy za bezkonkurenční cenu (čti: složili jsme se na benzin).
Vezmu to od začátku. Skoro, nebudu vás zatěžovat detailama, jako že Kuba s Tondou celou cestu vykřikovali, co všechno viděj okolo za skvělý auta. :)
Dorazili jsme po asi 10hodinové cestě někdy ve tři ráno. Kdybyste viděli ten byt! Hrozně by se tam líbilo Mítkovi, protože to všechno vypadalo jak ze starýho francouzskýho filmu (to je to zmíněné pojetí slova "luxusní") a co nebylo 150 let starý, bylo z IKEA. Naopak by to tam nenáviděla Míša, právě proto, že tam byla spousta starýho nábytku. Taky by se tam líbilo Evce, protože stěny v našem pokoji byly obklopený policema až ke stropu, co byly plné knížek. Jako říct mi někdo v Brně, že v tomhle budu bydlet, tak se ho asi zeptám, jestli náhodou neni úplnej debil, ale tam měly ty vrzající podlahy zvláštní romantický kouzlo. :) Plus naprosto překrásnej výhled přímo na jezero plný plachetnic (kterýžto mají údajně už jen dva jiné byty ve dvou různých domech, ostatní koukají sousedům do okna). No prostě parádní! :) Jedinou nevýhodou byla příšerná, ale opravdu příšerná kosa, ve které se nedalo moc vyspat, ale dalo se zvyknout.
Plány pánského osazenstva byly jasné: oba dny prolyžovat. My s Péťou jsme to vzaly z jiného konce a prochodily jsme oba dny po městě. První den jsme se vydaly od jezera nalevo po promenádě do botanické zahrady. Nutno podotknout, že po celou dobu pobytu svítilo slunce na dokonale modré obloze, v kombinaci s úžasnou modří jezera byl zážitek nepřekonatelný. Fakt sorry za ty superlativy, ale ono to prostě jinak nejde. :) Spousta malých uliček, obchůdků, černochů a bolavý nožičky. Když nás to přestalo bavit, došly jsme do Manoru (k tomu se ještě dostanu ve speciální pasáži pro Michalku) pro sejry a šly se domů opít. :) Teď přijde hrozný klišé, bacha. Večer jsme proseděli u krbu (jupí, teplo!) s vínem, jednohubkama s lososem, chobotničkama, maličkýma buvolíma mozzarellama a úžasně dobře v česneku naloženýma olivama.

Druhý den jsme se rozhodly vydat se od baráku na druhou stranu. Což, jak se později ukázalo, byla ta nejlepší volba, jakou jsme mohly udělat. Jak jsme první den neviděly skoro nic zajímavýho (jako to bych kecala, celá Ženeva je krásná a zajímavá), tak tentokrát jsme měly 100% štěstí. Nejen že jsme prakticky přímo za barákem našly onu toužebně očekávanou nejdelší lavičku na světě,


veliký šachy, který tam lidi fakt hrajou, a i přesto, že nejsou přidělaný k podlaze řetězem, je nikdo nerozkrade,


reformační zeď, což asi neni úplně zajímavý, nebo aspoň já na sochy moc nejsem :),


dokonce i ten úžasnej 140 metrů vysokej vodotrysk Jet d'eau


a vrcholem všeho byly květinový hodiny, který zrovna vypadaly takhle:


Na všech těch fotkách jsem já z toho prostýho důvodu, že su děsně krásná. :D
Večer nebyl o nic méně podařený, vyzkoušeli jsme jedno z typických švýcarských jídel, raclette. Je to taková dlouhá cihla sýra, co se nakrájí na silnější plátky, naloží na lopatičky a strčí do speciálního přístroje, asi takhle:


Tam se ten sejra rozpeče, mezitim si rozkucháte horkou bramboru, kterou následně tim sejrem polijete. Podle chuti dokořeníte, hodíte navrch nějakou sušenou šunku, přikousnete nakládanou cibulku a je to. Vypadá to pak takhle nějak:


Na pohled zřejmě nic moc, ale lahoda! Švýcarská kuchyně je prý vůbec hrozně jednoduchá. Žádný otročení u plotny nad svíčkovou. Naházim na stůl ingredience a sněz, co chceš, hlavně po mně nic nechtěj. :) Viz fondue.

Čímž se dostáváme k sobotě, jejíž náplní byl výlet do Francie (asi 20 minut cesty) na Seleve, což je takovej kopeček, ze kterýho je asi za normálního chodu hezkej pohled dolů, bohužel ten náš byl narušen nekonečným mrakem. To byl mimochodem můj první kontakt se sněhem za celou dobu. Takže se celý den nesl víceméně v duchu nákupů sejrů, vína, čokolády a podobných záležitostí. Nicméně večeře opět podařená: Kuba se rozhodl, že nás překvapí svým kuchařským uměním, v Manoru (už to bude, Míšo, vydrž! :)) nakoupil čerstvýho tuňáka, mečouna a mořského ďasa a spáchal pro nás večeři. Opět se omlouvám, božský! :) Vrcholem všeho byly fialové brambory:


Hezký, ne? :)
Pak už nás čekala jen cesta domů, kvůli sněžení v Německu a rychlosti 50 km/h po dálnici o dvě hodiny delší.

Tak abych to tak nějak shrnula, začnu pasáží o jídle (jo, už je to tady! :)). Jak vypadá příprava oběda/večeře/ jakýhokoliv jídla, jsem se už zmínila.
Nakupování papání je čirá rozkoš. Pokud zrovna není sobota, Švýcaři mají zvláštní zvyky a sobota je dnem hromadných nákupů všeho druhu. (Krom dalšího divnýho zvyku - celý týden mají otevřeno tak do třech, čtyř odpoledne, kromě čtvrtku, kdy končí kolem osmé až deváté. Chápe to někdo? :)) Byli jsme ve dvou největších centrech, Globusu (což jako s našim Globusem nemá absolutně nic společného, tohle je asi nejluxusnější supermarket, co se dá najít) a Manoru (to je taky pastva, nicméně o něco cenově přijatelnější, ne nekvalitnější). Jestli si myslíte, že u nás máme velký výběr všeho, tak hádejte znova. Takový množství čehokoliv od ovoce a zeleniny, přes ryby, maso, sýry až po alkohol, jsem snad v životě na jedné ploše neviděla. Na jednom pultu v Manoru měli asi 15 druhů různých ryb a mořských plodů na ledu, tak velký krevety u nás nenajdete. Hrozně moc jsem vám to chtěla vyfotit, ale všichni na mě koukali jak na idiota, když jsem se jim svěřila se svým nápadem. :)
Co mě tak zaujalo nejvíc kromě šíře nabídky.. Všechno je naprosto čerstvé, např. v tom Globusu mají vždycky od všeho jenom pár kousků, ne 30 kilo rajčat na sobě, plus většinou je všechno bio. Když si chcete něco koupit a nevíte, co od toho můžete čekat, není problém si hrábnout a ochutnat. Tohle konkrétně mi bylo trochu trapný, protože vim, jak by se k tomu postavili Češi, a připadala bych si trochu nenažraně. :) Další vtipná věc - ochutnávka chlastu. :) Přijdete do Globusu, obrovské oddělení plné alkoholu, slečna vám podává skleničku s _pravým_ šampaňským. (Naštěstí tam žádná taková při naší návštěvě nebyla, byly jsme s Péťou už trochu nalámaný. :)) V našich poměrech opět něco nepředstavitelnýho. Vůbec ochutnávky tam prý probíhají úplně jinak. Žádný pidikelímky, ale množství, ze kterýho opravdu poznáte, jak to chutná. Švýcaři se k tomuhle staví trochu jinak, ochutnávají, jen když mají zájem, ne proto, že je to jídlo zadarmo. Ke všemu 2litrová Evian za 20 korun. Ráj prostě.

No a co tak celkově. Životní úroveň je tam na naprosto, ale opravdu naprosto jiné úrovni. (Následující informace pocházejí z Kubových výkladů.) Ne jak u nás, že půl života šetříme na auto, a pak si koupíme to nejdražší, i když pak nebudem mít na jídlo, ale jen aby všichni viděli. Tam nikoho nezajímá, kolik vyděláváte, nebudou vám čumět do talíře, jestli náhodou nemáte o bramboru víc. Nikdo nemá potřebu dávat svoji životní úroveň najevo. Švýcar si koupí Lamborghini, až má tolik peněz, že si jich může koupit deset. Tam lidi nepřemýšlejí v tísících, ale v desítkách tisíc. Nájem toho bytu, ve kterém jsme bydleli, je údajně za běžných okolností 300 000 našich měsíčně. Kdybyste ho chtěli koupit, tak prý okolo 18 mega. Na druhou stranu zas vypláznou půl platu za nájem.
Ženeva jako taková je hrozně krásná. Okolo jezera obrovská promenáda, po které všichni furt někam utíkaj v teplákách, případně jezdí na kole (na silnici maj pro cyklisty dokonce speciální pruh). Po celém městě stojí stovky motorek a skútrů.
Asi nikdy tam neni zima, jen od vody fouká, lidi běhají po městě v krátkym rukávu. V půlce února tam kvetou kytky jak o život. Celý město je úžasně čistý, nikdo tam neodhodí na zem ani miniaturní papírek, zcela reálně si dokážu představit, jak by to jejich krásný jezero dopadlo u nás. :) Dvěma slovy - jiný svět.

Tak koukám, že jsem to trochu s tou dýlkou přehnala. :) Určitě to není všechno, co jsem chtěla říct, za 10 minut mě určitě napadne ještě spousta věcí, ale zas vás nebudu přetěžovat, i za tohle se omlouvám. :)

Změna je život.

Konečně! Konečně jsme se přestěhovaly! Už se nemačkáme na kolejích, ale rozvalujem v krásnym bytečku. :) Jak se dalo předpokládat, schytala jsem nejmenší pokoj, ale na oplátku je nejhezčí. Ono se špatně hádá o větší pokoj s někym, kdo má přítele a chce si ho tam nastěhovat na nějaký čas.. Čim mám asi argumentovat? No nic, ségra bude spát na zemi. :D Aby mi to nebylo líto, tak jsem si hnedka koupila trávově zelenej kobereček a křiklavě růžovou deku. (V Jysku, sorry, Mítku.. :)) Chtělo by to nějaký barevný polštářky, aby bylo dílo dokonáno.
Při téhle příležitosti jsem přišla na zajímavou věc - měla bych se konečně přestat stěhovat. Jednak mě to už nebaví (jsem tu tři a půl roku a tohle je šestý místo, kde bydlim!) a druhak je nemožný kamkoliv jet, abych nemíjela nějakej bývalej privát. Směrem na nádr, směrem do práce dokonce dva. Eště že ten Komárov a Komín jsou tak z ruky. :)
A taky jsem se rozhodla, že začnu se sebou něco dělat. Včera jsem byla na chi-toningu, bolí mě celej člověk, i svaly, o kterejch jsem ani netušila, že se na mym těle vyskytujou. Zítra si koupim botičky na cvičení (protože moje nový Niky věnovala maminka babičce na chatu se slovy: "Ty stejně necvičíš.") a ve středu vyrazim na H.E.A.T. Těšim, těšim. :) A v sobotu na Bosu. Už jsem si našla všechny hodiny, který se mi hodí (a neni jich málo), takže moje úžasný předsevzetí možná dokonce aji vyjde. :) Ta středeční je teda v 7.15, takže to možná posunu na čtvrteční odpoledne, ale i tak, nečekala jsem, že se dokopu k nějaký aktivitě. :)

Šprtka (skoro jako Míša).

Tak jsem dneska měla hvězdnej den! Já to nechápu, asi se přestanu učit, ono to jde pak všechno nějak líp a ještě bych ušetřila hafo času.. Abyste jako chápali: třeba na první termín z epi jsem se šrotila 4 dny, bylo to snad poprvý, co jsem i povinnou literaturu přečetla, a stejně byl výsledek zoufalej. Na druhej termín už jsem si to jenom přečetla, protože jsem nabyla nepochopitelného dojmu, že si to jako pamatuju z minula a že už stejně nevim, co víc se mám asi učit. No a výsledek? 91,66 % z něčeho, o čem nejsem schopná za normálního provozu říct ani slovo?! No to mě po*er.. A to jsem byla po písemce smutná, že jsem měla okno a že minule jsem to uměla líp a vůbec, že to bude celkově tragédie. No kdyby se ten zbývající test vydařil aspoň na 50 %, tak počitám, že éčko by bylo v suchu. Vy asi stejně moc nechápete, co melu, že? :)
No a jako druhej hitparádovej výkon dneska - áčko z ústní z němčiny! S komentářem: "Když to áčko nedám Vám, tak komu asi..". Já jsem tak šťastná! :) Hrozně ráda jsem za úžasnou, akorát nedostávám moc příležitostí.. :) Škoda, že mě začíná přepadat pocit, že tohle je jako pro tohle zkouškový všechno. A to mě čekaj ještě tři zkoušky (jo, já vim, měla jsem si to líp rozvrhnout, ale já to udělala a pak se to všechno zhroutilo!), takže potěš..
No prostě dneska si pustím za odměnu nějakej pěknej film večer, třeba Nouzový východ nebo tak něco, a zítra se vrhnu na ty vtipný Paradoxy, to bude radosti. :)

Život na kolejích.

... je jedním slovem děs!
Ale začnu od začátku. Tak jsme se s holkama rozhodly utýct (doslova teda) z privátu a najít si něco lepšího. Nutno poznamenat, že se nám to povedlo na jedničku, ale o tom až se tam nastěhujem. Takže: přechodně teď bydlim na kolejích VUT na Palačáku. Děs jako. Teda jako koleje pěkný (strašně velký), ale připadám si tam jak vetřelec. Nesnášim, když spí někdo v mojí posteli, a kdybych zjistila, že se něco takovýho stalo, tak mu vypíchnu obě oči a zapálim ho. No a teď to musim praktikovat. Jako mohla bych spát na zemi, ale volný je jí tam tak půl metru čtverečního. Na druhou stranu je to tam moc pěkný - nový, sice malý, ale nepřišla jsem na nic, co by tam nějak zásadně chybělo (krom pořádný vany, pračky, sporáku, mikrovlnky a soukromí).
K tý pračce - jsem prase. Druhej den bez pračky a já si zase*u celej kabát! (Bílej, mimochodem.) Vůbec nevim, jak přežiju do 1. února, aniž bych vypadala, jak když žiju na hromádce hnoje..
Další věc - vrátnice. Zmírám strachy, když jdu okolo. Jestli vám to jako eště nedošlo, tak já na těch kolejích nemám co dělat, vzhledem k tomu, že nestuduju VUT. Nejhorší okamžik přišel dneska ráno. Fičim na bus, najednou na dveřích (který jsou dál od vrátnice a kterýma jedinýma jsem zatim chodila) obrovská cedule, že zavřeno. Asi jsem vypadala jak blondýna, protože jsem do nich skoro narazila a snažila se je za každou cenu otevřít, jen abych nemusela procházet kolem toho pána za okýnkem. Naštěstí se jen usmál, asi viděl, že jsem trochu jednodušší.
Jo a pak je tady ta věc: HLUK! Všichni furt řvou, smějou se, mlátěj do zdi a tisknou celou noc cosi. Zdi jak papír, chtěla bych mít samopal. S timhle bodem souvisí ještě něco - milion lidí! Vůbec na těch kolejích přes den nejsem, nebo se aspoň snažim nebejt. Když vycházim na chodbu, tak se rozhlížim na všechny strany, jestli někde někdo neni. Nejhorší zážitek byl včera v kuchyňce. Tak si v klidu s Lenčou pokuřujem, a najednou přišli nějaký dva další kluci! Jo, to je celý. Strašný ale, nesnášim cizí lidi, připadám si tam jak na nějaký dělnický ubytovně..
Ale zas když přijdete domů úplně na plech a náhodou se v tom 0.5+kk ztratíte, tak vás samolepky na futrách jednoznačně navedou:

Xmas Shopping.

Tak mám za sebou asi nejnabitější den za poslední hooodně dlouhou dobu. Doufala jsem, že se na něj pořádně vyspim, tak jsem zalezla do pelíšku už v půl jedenácté. Leč. Zkoukla jsem dva díly Sběratelů kostí (jo, už fakt nemám na co koukat), Nightmare before Christmas, poslední díl BBT, pár Simpsonů a furt jsem měla oči jak tenisáky. Takže jsem usla asi ve 3 a v 9.30 zvonil budík. No vlastně celkem dlouhej spánek. :)
Naštěstí jsem měla přesně vymyšlenej plán, do kterých obchodů chci zajít. Takže v Peek & Cloppenburg jsem koupila sestřičce mikinku Madonna, ještě jsem jí musela volat a zeptat se, jestli má radši středně olivově zelenou nebo tlumenou výrazně růžovou. :D Pak jsem podle plánu zajela do Olympie, v Marks & Spencer nakoupila kosmetiku pro mamku a babičku a čokoládku pro dědečka, vedle v knihkupectví babičce velký křížovky a dědovi Elegantní vesmír (protože si ho chci přečíst a sama bych si ho nekoupila, druhou variantou byla Teorie ničeho :)). Pak už jsem jenom dojela do Hy&Ve co pro tuhle nádhernou věc pro tatínka:



A bylo vystaráno. :) Během asi 3 hodin (včetně všeho toho cestování) jsem nakoupila kompletní nadílku, no nejsem já skvělá? :)
Ve dvě jsem zašla s Evkou na kafíčko, to byl příjemný a zasloužený relax.
Další relax byl pobyt v solné jeskyni s Míšou a Míšou, děkujeme Míšovi. :) Nikdy předtim jsem tam nebyla, vypadalo to fakt jak v jeskyni, měli supr polohovací lehátka, který jsem ale těžce nezvládla, a svítily tam různý světýlka. A všichni jsme usli. :)
Potom jsme se s Mišičkou napapaly v KFC, strašně jsem se přežrala, ale byl tam nádhernej maličkatej pejsáneček, co se jmenoval Míša. :D (Už mám těch Míšů trochu nad hlavu.)
No a nakonec příjemná předvánoční session ve Čtyřech růžích, heslo večera je "epeda" (a já se ptám, co to je?!), jinak jsme se celej večer vlastně bavili o úplných s*ačkách. :D Doslova. Ale bylo to supr, děkuji všem zúčastněným.
Teď už je před námi jen sobotní Peleška, pondělní Excitace a předsilvestrovská Palačinková erotika. :)

(Tento příspěvek je věnován Janičce, která si včera stěžovala, že nemá co číst. :))

Období úklidu.

Ne, vážně se nehodlám rozepisovat o tom, jak se v posledních letech Vánoce vzdálily původnímu významu a staly se svátky stresu. Je tu totiž něco mnohem důležitějšího. Zkouškový! Poprvé jsem si všimla, že se blíží, když jsem zjistila, že spim čim dál tim míň. No a teď mi došlo, že v pondělí začíná zápočťák. Je tu několik zcela jasných ukazatelů:
Nejen že jsem začla mýt nádobí i po spolubydících, ale dokonce ho i utírat.
Byla jsem nakoupit, ale ne žádný instantní hovadinky, ale normální suroviny, ze kterejch se musí teprv něco vykouzlit! (Což mi připomíná, že jsem si dneska udělala supr večeři. Na olivovym oleji [jinej nemám, jen tenhle ve spreji] jsem osmahla [ježiš, jak já nenávidim slovo 'osmahnout'!] cibuli, nasypala jsem na to arašídy solený, pak maso [co mi zbylo ze včerejší večeře, kterou tvořil gyros s nudlema :)], polila jsem to sojovkou [ta mi zas zbyla ještě ze sushi, v takovym malym pytliku] a nakonec jsem do toho narvala mraženej hrášek. K tomu rejži, na talíři ještě jsem to posypala jarní cibulkou, no naštěstí dneska nemusim nikoho líbat.. :))
Pak se syndrom blížícího se zkouškového projevil znovu, když jsem lednici, předtím, než sem do ní narvala ten ohromnej nákup, vytřela (sic!). Dokonce i ten kastlík na zeleninu jsem vymyla! To je jasný, neni cesty zpět..
A teď mě chytaj takový nápady, jako že utřu prach, vyluxuju a podobně. Ale prd. Musim se učit, mám toho strašně moc a času jen tak tak, spíš míň.
Jo a včera na vánoční besídce katedry jsem od bráchy dostala úplně bezva německou sadu, jsem vám to vyfotila. To je další znamení, normálně bych se na nějaký focení vyflákla, nebo bych aspoň nestrávila 5 minut aranžovánim.. Hlavně si jako všimněte, jak se ty sušenky všechny pěkně jmenujou. :)



Tak jo, jsme se pokochali a já se jdu zas věnovat něčemu užitečnýmu, mám toho tolik, že nevim, co dřív, takže nakonec asi neudělám vůbec nic..

Musíme si vážně promluvit.

Takže jenom v rychlosti. Moc mě nebaví číst v komentářích ke svým příspěvkům urážky. A tim míň mě to baví od lidí, co se ani nepodepíšou. Takže příště buď podpis, nebo zalízt zpátky na hnůj. Bude to ode mě možná vypadat jak srabáctví, ale ten komentář jsem smazala, slovo 'kokot' na svym blogu nestrpim! :) Když se tu někomu něco nelíbí, nikdo ho to nenutí číst. Kor se moc nesnažte intervenovat se svými sofistikovanými názory, pokud mě vůbec neznáte. Každej, kdo se mnou aspoň jednou v životě mluvil, ví, že si ráda dělám srandu ze všeho, včetně sebe. Takže pro Anonyma: Když napíšu, že jsem nesmírně inteligentní, je to prdel, jo? Nechcu upozorňovat na to, že mám IQ 135. Najdi si ve slovníku heslo 'sebeironie' a trochu se nad nim zamysli.
Děti, mám vás ráda, jsem potěšena, že sem někdo chodí a občas po sobě zanechá i stopu, ale neserte mě. :D
Děkuji za pozornost, konec hlášení. Pohov! :)

Patogenní zóna.

Už pár dní se kolem mě vyskytuje pole, které má neblahý vliv na elektronické přístroje. Začlo to zcela nevinně událostí s pracovním názvem Japonec. Tak si tak v pohodičce sedim a koukám na Nic než pravda (čistě pro pobavení nad tim, jak jsou lidi blbí), když tu náhle se ozve mužský hlas, mluvící japonsky na hudebním podkresu ve stylu country. A dokolečka dokola. Naprosto jsem nepochopila, odkud se to line. Jako z kompu, to bylo jasný, ale zdroj jsem nevypátrala. Ani vystoupit a nastoupit nepomohlo, ten vopruz tam byl dál. Trvalo to asi půl hodiny, byla jsem už naprosto zoufalá, Radečkovi s Leničkou se to očividně zdálo jako náramná bžunda, a najednou šlus. Jak když utne.
Uběhl den, na milého Japonce jsem si ani nevzpomněla, když se zčista jasna zjevil jeho kolega. Zas taková pěkná smyčka s ještě lepším podkresem. Ten se držel tak 10 minut a zas ticho po pěšině. Žádnej virus jsem nenašla (kde by se tu taky vzal, já jsem vysoce inteligentní přeci :)), dodnes jsem nepochopila, co po mně chtěli.
Vrcholem byl dnešní den. "Vesele" si sedim v práci, všechno v pohodičce, nic nenaznačovalo, že by zas mělo přijít překvapení. Zvednu se, jdu.. ehm.. třeba na záchod, vrátim se a.. celej obraz v počítači otočenej o 90° doleva! Myšička reaguje kompatibilně s obrazem, čumim jak puk. Jak se tohle sakra stalo..?! No nic, pro nedostatek lepších nápadů ze všech stran byl monitor násilím postaven na pravou hranu. Naštěstí mi pak dobrá duše poradila klávesovou zkratku, kterou se vše vrací do původního stavu. (Což byla klika, že to tak šlo, páč jsem to pak jen tak ze zvědavosti zkusila na svym kompu a nefungovalo to.) Čímž pádem se záhada stává ještě záhadnější, protože nechápu, jak se mohlo _samo_ náááhodou zmáčknout ctrl+alt+šipkakamsi.
O tom, že se celý den bezdůvodně zapínala voda v koupelně v umyvadle na fotobuňku, že mi QIP fungoval zcela iracionálním stylem a že se mi sám od sebe vypnul telefon, kterej něco takovýho v životě nikdy neudělal, už jsou jenom přidružené skutečnosti. :)
No, vypadá to, že začínám být přístrojům v okolí lehce nebezpečná, snad nezačnou padat letadla, Mačo letí do Londýna. :D
Tak aspoň veselou písničku na závěr. Jako spousta lidí řiká, že je to děs, mně se hrozně líbí, navíc refrén je lehce zapamatovatelný po prvním poslechu. :)

Ftelč.

Tak mě tak napadlo, že by bylo dobrý se tu zase zjevit s nějakou hodnotnou informací. Naštěstí se o víkendu konala Ftelč, plus musim napsat tři přípravy na etiku, takže ideální konstelace. :)
Takže pro ty, co neví - Ftelč je studentská konference v Telči, pořádaná každý rok (tak 3 nebo 4 roky) naší katedrou. To tam jako v pátek ráno v nekřesťanskou hodinu (nějak před obědem, ale protože cesta tam trvá vlakem 4 hodiny, tak mi to přijde dost nekřesťanský) přijedem, dáme si výýýborný obídek Na Kopečku (takhle obrovský porce za tak skvělou cenu jsem nikde jinde neviděla!), pak kafíčko U Marušky (letos teda nějak nebyl čas) a pak se přesunem do univerzitního centra do sklepa (jako ne do vinnýho, ale vypadá to tam jak ve sklepě prostě).
Co se týče letošního roku, tak se opět vyplnilo přísloví "Jestliže Ftelč, pak první sníh". Chumelilo už cestou ve vlaku (jako mohli bysme jet busem, kterej jede necelý 2 hoďky, ale tam je takový dost nepřátelský prostředí pro sociální interakce.. Jako že se tam blbě chlastá.), v Telči bylo strašně mokro, lilo, ale po konferenci se ochladilo a ráno už byl aji snížek napadanej. :)
Jinak konference jako taková úplně super, akorát se musim naučit zvedat ruku, když mám nějakej dotaz. Páč mám trochu problém se sebeprosazováním v takovýchto situacích, radši si o tom s dotyčným pokecám půl hoďky v hospodě po pár panákách, než abych vznesla dotaz v oficiálním prostředí.
Jo a konečně jsem ochutnala tu Becherovku Lemond, co o ní všichni tak básnili. Dobrá, dobrá, akorát jsem si jich nemusela dávat tolik, ale dobrý zas bylo, že náš stůl, u kterýho seděli jen 4 lidi, měl nejdelší lístek! To bylo U Švejka, tam o půlnoci zavírají, tak jsme se dohrabali k Zelenýmu žížalovi, kdosi do mě nalil další becherovku, dvakrát jsem si ucucla z kofoly a musela jsem jít, jinak bych to už asi nezvládla.. Ježiš a strašnej trapas jsem udělala, všichni z toho měli výtlem, ale já za to fakt nemůžu, jsem chtěla říct něco jinýho, ale nějak to nevyšlo, no..
Takže jako celkově to bylo gut, akorát bylo blbý, že ráno všichni hrozně rychle zmizeli, takže na na další obídek nebyla nálada (a já se na tu čočkovku s párkem tak těšila!), ale aspoň jsme byli brzo doma. :)
A abych nezapomněla - hlavní problém, který se v hospodě řešil (krom toho, kdo vymyslí nejvíc sprostých slov obsahujících diakritiku), se týkal 300 000 světelných let dlouhé tyče. A kdo měl pravdu? Já! Teda jako původně jsem byla o svojí pravdě přesvědčená stejně jako jakýkoliv jiný opilec, ale pak mi brácha druhej den ráno řikal, že tam někdo v noci volal tatínkovi, aby nás rozsoudil. No a on řekl přesně to samý, co já, takže jako já jsem teď chytrá, abyste věděli. :) Mně se totiž hrozně dobře přemýšlí, když mám v krvi nějaký promile, to se mi v hlavě asociujou takový poklady, že ani sama nevěřim tomu, že jsem schopná tak vysoce logickejch úsudků. :) Stejně jak s tim pornem, že. Akorát to už si nepamatuju, co to ze mě lezlo, jen že mi ten druhej řikal, že na tom asi něco bude.. Škoda, že jsem si nestihla s Jirkou pokecat o tom sobeckym genu, ten by dostal na frak! :D

Falco.

Geniální! Děcka, kdybyste letos měli vidět jediný film, tak tohle je to ono! Před chvilou jsem přišla z kina a mám pocit, že normálně fungovat budu moct až tak v březnu někdy. Jsem emocionálně úplně vyplivnutá. Chtělo se mi brečet už tak v půlce filmu, koncertní prostřihy byly naprosto úžasný, děsivě mi u nich bilo srdce. :) Furt nějakej Freddie Mercury.. Hovno, Falco! Totálně úžasně vygradovanej film a i když to jinak skončit nemohlo, stejně byl konec tak mrazivě a stroze udělanej, dokonalý završení celkovýho dojmu. :)
Úplně "nejhorší" bylo, že se mi začly vracet vzpomínky, jak mi bylo necelejch 10, na uších walkmana a valila jsem jedno album za druhym do zblbnutí, až jsem uměla všechny písničky nazpaměť.. A teď po letech se mi ty slova okamžitě vybavily, málem jsem si zpívala nahlas. :) Maličko mě zaskočilo, že byl Falco tak slavnej, to jsem vůbec netušila, ale co já jsem taky v 10 letech věděla, že..? Navíc to "jeho" děcko se narodilo na den přesně o 13 dní dřív než já. :)
Herec, co hrál Falca, nějakej Manuel Rubey, byl dokonalej. Sice Falcovi nebyl moc podobnej, resp. celou dobu ve filmu vypadal úplně stejně jako malej kluk, navíc přezpíval ty písničky sám znova, což mi v některých pasážích vyloženě rvalo uši, nicméně tleskám vestoje! Na něm stál celý film, ostatní si ani neškrtli.
Já už fakt nevim, co k tomu ještě dodat, běhá mi mráz po zádech, bude trvat tak týden, než to všechno poberu. Tak aspoň videíčko: