Genève.

Tak začneme otázkou: Co si představíte pod slovem "luxusní"? Jo. Já až do minulého čtvrtka do 3 hodin ráno přesně to samý. Nicméně už na to mám jiný pohled.
Pro ty, co nevědí, dostala jsem neodolatelnou pozvánku na třídenní výlet do Ženevy za bezkonkurenční cenu (čti: složili jsme se na benzin).
Vezmu to od začátku. Skoro, nebudu vás zatěžovat detailama, jako že Kuba s Tondou celou cestu vykřikovali, co všechno viděj okolo za skvělý auta. :)
Dorazili jsme po asi 10hodinové cestě někdy ve tři ráno. Kdybyste viděli ten byt! Hrozně by se tam líbilo Mítkovi, protože to všechno vypadalo jak ze starýho francouzskýho filmu (to je to zmíněné pojetí slova "luxusní") a co nebylo 150 let starý, bylo z IKEA. Naopak by to tam nenáviděla Míša, právě proto, že tam byla spousta starýho nábytku. Taky by se tam líbilo Evce, protože stěny v našem pokoji byly obklopený policema až ke stropu, co byly plné knížek. Jako říct mi někdo v Brně, že v tomhle budu bydlet, tak se ho asi zeptám, jestli náhodou neni úplnej debil, ale tam měly ty vrzající podlahy zvláštní romantický kouzlo. :) Plus naprosto překrásnej výhled přímo na jezero plný plachetnic (kterýžto mají údajně už jen dva jiné byty ve dvou různých domech, ostatní koukají sousedům do okna). No prostě parádní! :) Jedinou nevýhodou byla příšerná, ale opravdu příšerná kosa, ve které se nedalo moc vyspat, ale dalo se zvyknout.
Plány pánského osazenstva byly jasné: oba dny prolyžovat. My s Péťou jsme to vzaly z jiného konce a prochodily jsme oba dny po městě. První den jsme se vydaly od jezera nalevo po promenádě do botanické zahrady. Nutno podotknout, že po celou dobu pobytu svítilo slunce na dokonale modré obloze, v kombinaci s úžasnou modří jezera byl zážitek nepřekonatelný. Fakt sorry za ty superlativy, ale ono to prostě jinak nejde. :) Spousta malých uliček, obchůdků, černochů a bolavý nožičky. Když nás to přestalo bavit, došly jsme do Manoru (k tomu se ještě dostanu ve speciální pasáži pro Michalku) pro sejry a šly se domů opít. :) Teď přijde hrozný klišé, bacha. Večer jsme proseděli u krbu (jupí, teplo!) s vínem, jednohubkama s lososem, chobotničkama, maličkýma buvolíma mozzarellama a úžasně dobře v česneku naloženýma olivama.

Druhý den jsme se rozhodly vydat se od baráku na druhou stranu. Což, jak se později ukázalo, byla ta nejlepší volba, jakou jsme mohly udělat. Jak jsme první den neviděly skoro nic zajímavýho (jako to bych kecala, celá Ženeva je krásná a zajímavá), tak tentokrát jsme měly 100% štěstí. Nejen že jsme prakticky přímo za barákem našly onu toužebně očekávanou nejdelší lavičku na světě,


veliký šachy, který tam lidi fakt hrajou, a i přesto, že nejsou přidělaný k podlaze řetězem, je nikdo nerozkrade,


reformační zeď, což asi neni úplně zajímavý, nebo aspoň já na sochy moc nejsem :),


dokonce i ten úžasnej 140 metrů vysokej vodotrysk Jet d'eau


a vrcholem všeho byly květinový hodiny, který zrovna vypadaly takhle:


Na všech těch fotkách jsem já z toho prostýho důvodu, že su děsně krásná. :D
Večer nebyl o nic méně podařený, vyzkoušeli jsme jedno z typických švýcarských jídel, raclette. Je to taková dlouhá cihla sýra, co se nakrájí na silnější plátky, naloží na lopatičky a strčí do speciálního přístroje, asi takhle:


Tam se ten sejra rozpeče, mezitim si rozkucháte horkou bramboru, kterou následně tim sejrem polijete. Podle chuti dokořeníte, hodíte navrch nějakou sušenou šunku, přikousnete nakládanou cibulku a je to. Vypadá to pak takhle nějak:


Na pohled zřejmě nic moc, ale lahoda! Švýcarská kuchyně je prý vůbec hrozně jednoduchá. Žádný otročení u plotny nad svíčkovou. Naházim na stůl ingredience a sněz, co chceš, hlavně po mně nic nechtěj. :) Viz fondue.

Čímž se dostáváme k sobotě, jejíž náplní byl výlet do Francie (asi 20 minut cesty) na Seleve, což je takovej kopeček, ze kterýho je asi za normálního chodu hezkej pohled dolů, bohužel ten náš byl narušen nekonečným mrakem. To byl mimochodem můj první kontakt se sněhem za celou dobu. Takže se celý den nesl víceméně v duchu nákupů sejrů, vína, čokolády a podobných záležitostí. Nicméně večeře opět podařená: Kuba se rozhodl, že nás překvapí svým kuchařským uměním, v Manoru (už to bude, Míšo, vydrž! :)) nakoupil čerstvýho tuňáka, mečouna a mořského ďasa a spáchal pro nás večeři. Opět se omlouvám, božský! :) Vrcholem všeho byly fialové brambory:


Hezký, ne? :)
Pak už nás čekala jen cesta domů, kvůli sněžení v Německu a rychlosti 50 km/h po dálnici o dvě hodiny delší.

Tak abych to tak nějak shrnula, začnu pasáží o jídle (jo, už je to tady! :)). Jak vypadá příprava oběda/večeře/ jakýhokoliv jídla, jsem se už zmínila.
Nakupování papání je čirá rozkoš. Pokud zrovna není sobota, Švýcaři mají zvláštní zvyky a sobota je dnem hromadných nákupů všeho druhu. (Krom dalšího divnýho zvyku - celý týden mají otevřeno tak do třech, čtyř odpoledne, kromě čtvrtku, kdy končí kolem osmé až deváté. Chápe to někdo? :)) Byli jsme ve dvou největších centrech, Globusu (což jako s našim Globusem nemá absolutně nic společného, tohle je asi nejluxusnější supermarket, co se dá najít) a Manoru (to je taky pastva, nicméně o něco cenově přijatelnější, ne nekvalitnější). Jestli si myslíte, že u nás máme velký výběr všeho, tak hádejte znova. Takový množství čehokoliv od ovoce a zeleniny, přes ryby, maso, sýry až po alkohol, jsem snad v životě na jedné ploše neviděla. Na jednom pultu v Manoru měli asi 15 druhů různých ryb a mořských plodů na ledu, tak velký krevety u nás nenajdete. Hrozně moc jsem vám to chtěla vyfotit, ale všichni na mě koukali jak na idiota, když jsem se jim svěřila se svým nápadem. :)
Co mě tak zaujalo nejvíc kromě šíře nabídky.. Všechno je naprosto čerstvé, např. v tom Globusu mají vždycky od všeho jenom pár kousků, ne 30 kilo rajčat na sobě, plus většinou je všechno bio. Když si chcete něco koupit a nevíte, co od toho můžete čekat, není problém si hrábnout a ochutnat. Tohle konkrétně mi bylo trochu trapný, protože vim, jak by se k tomu postavili Češi, a připadala bych si trochu nenažraně. :) Další vtipná věc - ochutnávka chlastu. :) Přijdete do Globusu, obrovské oddělení plné alkoholu, slečna vám podává skleničku s _pravým_ šampaňským. (Naštěstí tam žádná taková při naší návštěvě nebyla, byly jsme s Péťou už trochu nalámaný. :)) V našich poměrech opět něco nepředstavitelnýho. Vůbec ochutnávky tam prý probíhají úplně jinak. Žádný pidikelímky, ale množství, ze kterýho opravdu poznáte, jak to chutná. Švýcaři se k tomuhle staví trochu jinak, ochutnávají, jen když mají zájem, ne proto, že je to jídlo zadarmo. Ke všemu 2litrová Evian za 20 korun. Ráj prostě.

No a co tak celkově. Životní úroveň je tam na naprosto, ale opravdu naprosto jiné úrovni. (Následující informace pocházejí z Kubových výkladů.) Ne jak u nás, že půl života šetříme na auto, a pak si koupíme to nejdražší, i když pak nebudem mít na jídlo, ale jen aby všichni viděli. Tam nikoho nezajímá, kolik vyděláváte, nebudou vám čumět do talíře, jestli náhodou nemáte o bramboru víc. Nikdo nemá potřebu dávat svoji životní úroveň najevo. Švýcar si koupí Lamborghini, až má tolik peněz, že si jich může koupit deset. Tam lidi nepřemýšlejí v tísících, ale v desítkách tisíc. Nájem toho bytu, ve kterém jsme bydleli, je údajně za běžných okolností 300 000 našich měsíčně. Kdybyste ho chtěli koupit, tak prý okolo 18 mega. Na druhou stranu zas vypláznou půl platu za nájem.
Ženeva jako taková je hrozně krásná. Okolo jezera obrovská promenáda, po které všichni furt někam utíkaj v teplákách, případně jezdí na kole (na silnici maj pro cyklisty dokonce speciální pruh). Po celém městě stojí stovky motorek a skútrů.
Asi nikdy tam neni zima, jen od vody fouká, lidi běhají po městě v krátkym rukávu. V půlce února tam kvetou kytky jak o život. Celý město je úžasně čistý, nikdo tam neodhodí na zem ani miniaturní papírek, zcela reálně si dokážu představit, jak by to jejich krásný jezero dopadlo u nás. :) Dvěma slovy - jiný svět.

Tak koukám, že jsem to trochu s tou dýlkou přehnala. :) Určitě to není všechno, co jsem chtěla říct, za 10 minut mě určitě napadne ještě spousta věcí, ale zas vás nebudu přetěžovat, i za tohle se omlouvám. :)